Chybami se člověk učí?
Žádný život není procházkou růžovou zahradou. Chyb, nedorozumění, omylů, špatných rozhodnutí má každý za sebou více než dost. A že jsme lidé chytří a ze svých omylů jsme schopni se učit? A vyjít tak ke šťastným zítřkům? Tak o tom si dovoluji s úspěchem pochybovat.
Každá žena to zná. Když slyší, že ona je ta jediná, ta, se kterou má smysl žít, už se začne tetelit štěstím a těšit se na věci budoucí. Je ochotna slíbit cokoli. Možná i zaprodat duši ďáblu. Když milostný tlak roste dál- budeš má žena, budeš mít se mnou děti. Důvěra v protějšek se stále zvyšuje. On to se mnou myslí vážně? Proč právě já? Mám to ale štěstí! Následují přísliby milostných dobrodružství. A čas plyne. Nic zásadního se neděje. Začínají se vkrádat střípky pochybností. Vždyť se mi už tolik nevěnuje, píše čím dál tím méně. Co v tom je? Nabízejí se různé scénáře. Milostivý- má práci. Srdervoucí- má jinou. To upřímně asi napadne devět žen z deseti. Total likvidační- zapomněl. A co teď? Zachovat si alespoň poslední zbytek důstojnosti a říct- tak tahle ne! Nebo mlčet? Nebo jako podloudný živel sledovat, špehovat? Osobně preferuji klidnou cestu. Nikoho k ničemu nenutím, když má pocit, že to nejde, nepřemlouvám. Taky proč. Vždyť každý si musí uchovat alespoň kousek svého já, svého sebevědomí, své důstojnosti.
A co se nestane. Vyléčeni nezdarem abstinujete. Nechcete nikoho vidět a slyšet! Výsledek? Otrne vám. A opět další krásná slova, kterým nechcete podlehnout, ale bohužel podlehnete. A že člověk se chybami učí. Ó ne! Žijeme ve spirálách! Tak mi řeknete- Kde se stala chyba?