Noční pochod
Což udělat něco bláznivého? Věk není rozhodující! Noční pochod! Vím, pro mnohé žádný adrenalin, ale pro někoho, kdo obyčejně chodí spát se slepicema a před devátou je už tuhý, to adrenalin beze sporu je.
Místa v nočním pochodu jsou zajištěna a už se jen moc a moc těším. Bude to super a vzrůšo- tedy tou mou trošku přízemní optikou. Šup a první problém na cestě- parťák nemůže jít. Hmm, co s tím? Jsem „nasraná“ jak brigadýr, vidím rudě, nedokážu rozumně myslet. Co teď? No co, vzdám to. Po prvotních afektovaných reakcích se pomalu dostávám do klidu a začínám telefonovat. Ahoj. Nemáš v pátek večer čas? Jde o takovou zajímavou akci... Ku podivu nikdo neměl, vyzkoušela jsem asi sedm kamarádek a kamarádů. Tak nic. Jsem samostatná, dávno dospělá, sama nepůjdu, bude tam dost lidí, zvládnu to i bez parťáků. Je tu kýžený den. Přemýšlím, po pochodu vydržet v hospodě do jedné do noci je nad mé síly. Přemluvím otce a společně jedeme do cíle turistické poutě a nechávám tam své auto. Hurá, první problém za mnou. To jsem netušila, že se blíží problém o poznání větší. Moje maminka. Já tě nenechám jít samotnou! No hurá, jsem slaboch, mé chabé vymlouvání matku nepřesvědčilo. Tedy jde se mnou. Nastupujeme do autobusu a zjišťujeme, že už je skoro plný, je to opravdu vydařená akce. Vedoucí rozdává mapu. A slyšíme, tady si dejte pozor, tam musíte jít po zelené, tady po červené atd. Jen mi rozum nebere, jak to zajistit, ve dne sotva turistické značky objevím a co v noci? Vždyť vybavení, které nám bylo poskytnuto, je jen reflexní vesta a těžko ozáří turistické „světlušky“. Tedy dobrá, musíme se držet po hromadě. Vystupujeme. Je chladno, vlhko a jsou vidět i zbytky sněhu. Cesta rozbředlá a bahnitá. Po chvíli nám peloton uniká a my obsazujeme místa na chvostu celé výpravy. A ejhle, odlepuje se mi podrážka bot opravdu v nejlepší chvíli, nejsme ani v polovině cesty. Matka je na tom o poznání lépe, problémy nemá a ještě nádavkem získala sympatického společníka, který jí baví a v problematických místech pomáhá se zdoláním cesty. Asi v polovině cesty nás dohání předseda turistů a dělá společnost mně, díky drbání mi cesta uteče ani nevím jak, Je půl desáté a my konečně vcházíme do hospůdky a těšíme se na slíbený řízek. Ostatní účastnici akce už křepčí na parketu jako píchnutí vosou, řízky mají dávno v sobě. Chvílemi uvažuji, zda jsem normální, když to tak okolo sebe vidím. Rychle se najíme a jedeme vstříc našim pelíškům.
Je před jedenáctou hodinou a uléhám. Asi jsem už stará konzerva, ale pelíšek je pelíšek. Tak dobrou.